Na pouti



Před nějakou dobou jsem četl Fulghuma a jeho knihu od Začátku do konce - životní rituály. Vedle toho jsem paralelně četl znova o archetypech, podle kterých stavíme divadelní hru bludištěM. Je zajímavé, jak knihy opravdu mohou člověka kultivovat.
Při sprše mi došlo, že potřebuju mít nějaký čas, abych se s tímhle, co jsem v knihách četl, mohl potkat. Ve sprše mi vzniklo nejvíc nápadům, který mi ovlivnili život. Ve sprše jsem založil kapelu, přidal se k Paleťákům, založil Improvision.
Moje představa ze sprchy byla: sedět po tůře s dalšími muži, čumět do ohně a povídat, sdílet. A napsal jsem na facebook tohle:


Výzva, pozvánka nebo jak to ještě nazvat pro Muže. Ne, že bych ženy neměl rád - to mám, ale tohle je prostě pro ten druhej živočišnej druh.
Nuže muži. Pracuji teď na představení, který se jmenuje bludištěM. To M má napovědět, že se jedná o mužský téma. V bludišti člověk bloudí a zdá se, že když má v sobě přístup ke svým archetypům, tak se mu jde životem o dost líp, neříkám snadněji, ale líp. Tihle čtyři týpci uvnitř nás se podle jungiánů Mooreho a Gilletteho (neplést s Mach3 - superostrá čepel na tvůj fous) jmenujou Král, Válečník, Milovník a Kouzelník. Tihle buď můžou bejt zdraví a moc nám pomáhat nebo v tzv. stínu. Král může umět pěkně rozhodovat a pečovat o svoje království nebo se stát slabochem či tyranem.
Rád bych podnikl pouť složenou z mužů, který by bavilo putovat krajinou, cvičit, meditovat, večer čumět do ohně a mluvit a poslouchat a společně vařit a spát pod širákem a nechat doma facebooky a tak vůbec a zkusit se potkat s těmahle svýma čtyřma týpkama. Protože by mělo jít o vědomou práci, tak to bude alcohol free.
Navíc já si teď procházím takovým velkým zpochybňováním sebe sama, tak bych tento čas chtěl využít ještě na to se mrknout, zda kráčím po správný cestě nebo jsem někde zahnul blbě a mám pokračovat nebo je potřeba se vrátit na nějakou křižovatku.
Navrhuji termín 24/7 - 27/7. Víc toho nevím. Je to jen první impuls, který si dotvoříme spolu.
Možná znáte nějakého dobrého průvodce - něco jako indiáni měli šamana.
Mluv srdcem
To vyvolalo nějakou reakci. A já věděl, že půjdeme. Ještě jsem zavolal Medvědovi, který mi dal několik důležitých rad a typů. Medvěd se podílel na putování pro Prázdninovou školu Lipnice. Nejdůležitější bylo pravidlo večerních sdílení. Všechna ostatní, o kterých jsem uvažoval, jsem vlastně dost dobře škrtnul.
Večerní sdílení:
  • Mají omezený čas. My jsme měli 90 minut.
  • Jdi k podstatě věci
  • Mluv srdcem - povídej o tom, co opravdu cítíš
  • Naslouchej srdcem - nehodnoť, buď pozorný k tomu, co je řečené. Tím se vytvoří čas na ponor, který je koncentrovaný. Myslím, že delší dobu je těžké udržet pozornost a jaksi se to rozplyzává. Další pravidla tvoří bezpečí.

Cíle
S Medvědem jsme si ještě povídali o cíli. Je to prostě praktická věc, vytyčit si, že budeme spát tady a ukázat prstem do mapy. Mysl pak vede tělo k cíli a může se zabývat těmi věcmi, které je potřeba po cestě probrat, promyslet, procítit, promeditovat. Příjde mi to jako dobrá metafora do života. Kdy cíl je dobré mít na zřeteli a zároveň vědět, že cesta s sebou nese spousta výzev a důležitých okamžiků.  
Nakonec jsme vyrazili tři. Já, Jakub a Jan. Tři dny jsme byli na cestě. Železné hory nás inspirovali. Když to teď tak píšu, tak mě to vede k přečtení Železného Jana.
Co si z poutě odnáším za postřehy:


Nic nedává smysl
V poslední době uvažuji o tom, co když nic nedává smysl? Uvažuji nad tím takhle: Člověka jediný opravdu podstatný nástroj, jak předávat moudrost nebo zprávu o sobě, je vyprávět příběhy. Všimněte si, že slovo historie a historka k sobě mají fakt blízko. Příběh, aby dobře fungoval, tedy, aby se dobře vyprávěl i poslouchal, tak má několik zákonitostí, který dobrý vypravěč zná. Třeba zákon kauzality, že akce vyvolává reakci. Nebo, že ta nejjednodušší struktura příběhu mluví o začátku, prostředku, konci. Vyprávíme příběhy, protože jsou humorné, smutné, ale většinou hlavně proto, že nám dávají smysl. Tzn. vyprávíme věci, které jsou pro příběh důležité, spousta věcí, který se taky staly, ale nejsou pro příběh důležitý, vynecháváme. Můj kamarád Kamil hodně žije synchronicitu. Jestli tomu dobře rozumím, tak to funguje tak, že člověk dostává různá znamení a je dobré se jimi řídit, aby život byl žit, tak jak žit má být. Jsou i takové synchronní události, kdy třeba na někoho myslíte a vzápětí jej potkáte. Jsou to celkem těžko vysvětlitelné jevy. Kamil není první, kdo s tímhle přišel. Pokud je mi známo, tak to byl starej dobrej Jung, kterej podal zprávu i o archetypech. A já uvažuji o tom, co když to tak není? Co když je to jen lidská niterná potřeba dávat smysl věcem, událostem a situacím, které jsou nahodilé. Co když je synchronicita jen myšlenkový konstrukt, pro který si hledáme důkazy, které reálně neexistují.
Trochu to celé zjednodušuju. Ale v podstatě se jedná o to, že být nemá smysl. To je celkem děsivá představa. Frankl se o tom otírá v Logoterapii. Myslím, že jedna z největších obav člověka je strach z nudy. A tak ten čas zaplácáváme. Facebookem - může být?
Po dlouhém čase jsem si na pouti uvědomil, že ať je to jakkoliv a že musím uznat, že to prostě není v mých silách dohlédnout, tak je úžasné být toho součástí. Jediné, co člověk může je oslavovat život. Každá chvíle je posvátná.


Posvátný vs. reálný prostor
Stává se mi v poslední době, že nejsem moc v reálném prostoru. Mluvím o něm jako o prostoru, kdy člověk řeší nákupy a děti a tak. Děti nemám, tím se mi to dost zjednodušuje a to se mi to píše. Na druhou stranu mám bytostnou potřebu tento prostor více a více zabydlovat. Mnoho času trávím v prostoru, který je pro mě posvátný nebo je to příprava na to, abych do toho prostoru mohl dobře vlézt a zase se z něho vrátit. Posvátný prostor je pro mě lektořina a jakékoliv bytí na pódium nebo psaní.


Labyrint vs. bludiště
Miluju KČT. Cesty jsou skvěle značený a člověk se musí celkem snažit, aby zabloudil. S Martinem Hakem na začátku představení bludištěM špekulujeme s diváky nad tím, jaký rozdíl je mezi labyrintem a bludištěm. Labyrint je podle nás taková věc, ze které se člověk může snadno vrátit. Ví, kde když tak najít mapu nebo pomoc nebo je tam nějaká pojistka, aby se člověk mohl zpět do bezpečí. Je to hra. Bludiště, to je jiná věc. To je panečku výzva. Vypadá to jako labyrint, pořádně velkej, ale nic z toho, co labyrint nabízí jako záchranu, nemá. Může se tedy stát, že v bludišti člověk zařve, neprojde ho. Nebo se tam zraní.
Zase mi vznikla metafora. Myslím, že muži, co vidím okolo sebe, tak mají nějak těžký přístup k mapě mužské síly a moudrosti. Říkám si ale, že mapy už jsou načrtnutý, že se stačí jen mrknout, a pak se vydat na cestu. Je možná jen potřeba najít správnou mapu a naučit se v ní číst. Taky trochu doufat, že to není jen půlka mapy. A člověk možná nemusí jít sám.


Buď vzorem
Při jednom koukání do ohně jsme se bavili o tom, že vlastně víme, jak chceme žít. Mám mapu částečně uvnitř sebe. Když jsem chodil do skautu a začínal jsem vést družinu vlčat, slyšel jsem od starších vedoucích, buď pro ně vzorem, tak je nejvíc naučíš. Jsou to opičáci, všechno, co uvidí, budou po tobě opakovat. Vyvíjím si svoji techniku, kdy si říkám, jakým bych chtěl být a pomalu se přibližovat k svému vnitřnímu zdroji. Co si budu nalhávat, většinou to je spíš o moji lenosti, než o tom, že něco nejde. Ano, jde o velké věci, které se ale tvoří v maličkostech.
Jsem na sebe třeba často naštvanej, že si kupuju zase kafe do papírovýho kelímku do vlaku. Místo toho, abych měl už dávno cestovní kelímek. A jak vůbec produkovat, co nejméně odpadu.


Archetypy
Známe, slyšeli jsme. Máme představu. Ale těžko se to vysvětluje. Pro lepší uchopení předkládám definici.
Zdá se, že v muži dlí 4 podstatní (arche)týpci, kteří se jmenují král, válečník, kouzelník a milovník. Mohou být zdraví nebo mohou být v tzv. stínu. Třeba milovník může být ve svém stínu impotent nebo závislák. Každý může zobrazovat jednu z mužských vlastností. Král - rozhodnost. Válečník není v tomto případě pouze agrese nebo bojovnost, ale je to rozumět praktickému světu a konat. Kouzelník je někdo, kdo nějaké věci velmi rozumí. Mluvím třeba o práci specialistů, doktorů. No a milovník to je jasně pocitová složka.
Ideální je, když všichni tihle pánové jsou zdraví a povídají si spolu. Vzájemně se velmi potřebují.
Na pouti jsem měl tu čest se potkat více s králem a válečníkem. S kouzelníkem a milovníkem se budeme muset sejít ještě někdy jindy.
Jedná se o techniku Vyvolání, která je popsána v knize Král, válečník, kouzelník, milovník od Gilleta a Moorea. V podstatě jde o to, že si představíte například krále. Je dobré k tomu mít i obrázek, a pak s ním ve svým duchu rozmlouváte.


Setkání s vnitřním králem
O této “energii” je dobré vědět, že by měla být odpovědna něčemu vyššímu. Známe z historie, kde se z krále stal tyran a ještě zabil boha, aby se jím stal. Pánové Hitler a Stalin jsou toho dobrým důkazem. Když ji člověk nerozvine u sebe, tak ji projektuje do někoho jiného. Je popisován příběh, kdy proti sobě stály dva znepřátelený kmeny. Jeden byl o dost silnější. Ze slabšího se povedl takový výpad, že zabili náčelníka ze silné armády. A protože všichni bojovníci silné armády projektovali svoji královskou energii do náčelníka, tak se rozprchli a tuto bitvu prohráli.
Moje setkání s králem bylo velmi krásný. Došel jsem k tomu, že je potřeba před ním mít pokoru. A vlastně mu sloužit. Tomu opravdu královskému v nás. Teď to nemá mít pseudoezoterický nádech, ale nevím, jak jinak o tom předat zprávu.   


Setkání s vnitřním válečníkem
S válečníkem to bylo něco jiného. Ten se s tím nemazal. Povídali jsme si o tom, že válečník válčí za to, za co je ochoten položit život. Rozumíte, jedná se o můj život. Reálný život. Co je to?
Všechno ostatní je trénink na “bitvu”.
Začal jsem se v jeden okamžik vymlouvat, že armáda má snipery a tanky a kuchaře a zásobování a ženisty a vůbec. Řekl mi: Já jsem armáda. Píšu hodně metaforicky. Můžete si za slovo “bitva” vložit cokoliv chcete. Výchova dětí, vedení firmy, činnost pro město nebo vesnici, ve které žijete.
A v metafoře budu pokračovat. Povídali jsme si o tom, jak to s takovou bitvou je. Nejdřív je fáze přípravy. Tam patří, že dobře rozumím, proč mám jít do boje. Souzním s královým rozhodnutím. Zjistím dost informací o místě bitvy, vymyslím taktiku, zdokonaluju se v umění boje, cvičím, připravuju se na to, že po bitvě může být všechno jinak. Můžu zemřít, být zraněn. Jedná se tedy i o duchovní cvičení a přípravu. Starám se o své zbraně. Potkávám se se sebou a s Bohem.
Když nastane bitva, je potřeba znát mnoho věcí o bitvě a ve správnou chvíli dělat správné věci. Být velmi bdělý a ve jménu krále bojovat. Dát do toho všechno, co je potřeba. Vyrazit a do křiku dát všechen svůj strach, všechnu odvahu a věřit, že to dobře dopadne.
Po bitvě se stáhnout a zjistit, jaké jsou ztráty a co se povedlo získat. Nabrat síly, ošetřit se, odpočinout, uklidit místo boje a zároveň, jen co to jen trochu jde cvičit své bojové umění.
(Ke všem fázím potřebujete i spolupráci zbývajících třech pánů.)
Vlastníte kavárnu? Tak příprava na boj je, zda je plac uklizený, zda máte všechno, co potřebujete k tomu, až nastane otevírací hodina a každá káva a každý host je malý souboj s kávovarem, aby to bylo ono. Po několika hodinách je potřeba celý prostor připravit na další den a sám si odpočinout.
Není to úplný, protože píšu pouze o bojovníkovi. Milovník by dohlížel na to, že tuhle práci máte rádi, kouzelník by měl na starost vědění o kávě a prodeji a starosti o zákazníky a král by rozhodoval.
A možná, že má smysl zemřít za to, že vytváříte prostor pro to, aby se lidé mohli potkávat, aby měla kde znít hudba a visely obrazy. A tohle “bojiště” vytváří zdroje proto, abyste se mohli starat o svoji rodinu.


Nejsem dost dobrej.
Svůj první blog jsem psal o tomto tématu.
Ono se to posouvá a pořád tyhle trvají. Některá rozhodnutí dělám z pozice, pokud zůstaneme v terminologii archetypů, slabého krále. Při koukání do ohně jsem zahlédl, že je to něco, co už nemusím žít. Že to bylo možná důležité dřív, ale že teď už to můžu pohřbít. Teď už to nemusí být realita.

Smrt
To mě vede k tématu smrti. Tím, jak ji tabuizujeme a neumíme k ní přistoupit, tak neumíme v našem životě dělat malé pohřby, aby se mohli narodit nové věci. Nebo i stávajicí, ale nově. Napadají mě k tomu dva příklady.
Bydlím ve vesnici hned vedle malého města. Rád tam chodím na koncerty a na kafe a na pívo. Projít náměstím znamená aspoň desetkrát říct ahoj nebo dobrý den. Každý pozdrav znamená, že jsme spolu s každým tím konkrétním člověkem šel kus cesty. Tvoří moji historii a vlastně se mi dost těžko přijímá, že už je to jen historie a že už je to všechno jinak.
Příklad číslo dvě. Když jsem chodil na vysokou školu, tak jsem si tam se skvělým klukem Lukášem vytvořili imaginární postavu starého Kobálka z Polomi. Mluvil hanácke a velmi nám pomohl ve studiu. Lukáš i Kobálek - velmi dlouho velmi důležité postavy v mém životě.
Na pouti jsme kousek odbočili z naši plánované cesty, protože tam byla Polom. Jedna z mnoha vesnic, která se tak jmenuje. Navštívili jsme tamější hřbitov, kde byly tři staré udržované hroby, ohniště, vysoká tráva a rozpadající se kostel sv. Kunhuty. Uvědomil jsem si, že fotku z Polomi bych posílal jen Lukášovi. Ale to už nejde. To přátelství je po deseti letech pryč.


Pro co tu jsem
Uvědomil jsem si, že nejlépe ti 4 týpci spolu mluví a jsou nejvíce ve svém středu, když jsem v nějakém svém posvátném prostoru. Dumal jsem nad tím, čím to je, že jinde to vázne a lezou si do stínů. Odpověď byla, že když lektoruju nebo hraju, tak moc dobře vím, pro co a pro koho tam jsem.


Sdílení
S klukama jsme si uvědomili, jak moc je sdílení důležitý a silný. A to nejen slov, ale i ticha, kroků, rozhodnutí a práce. Jak je potřeba se vzájemně posilovat.

Photo by Tyler Lastovich on Unsplash

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Názor není fakt, ale má svou sílu

Možná příjde i Babiš

PSTRUZI