Po roce na mši

V 17 ti jsem se nechal pokřtít. Pak jsem byl několik let dost zapáleným katolíkem. Myslím, že mohlo být v něčem náročný se se mnou potkat. Studoval jsem na teologické fakultě sociální práci. Tam jsem poznal mnoho lidí z různých církví a ta katolická mi začala drhnout. Hodně jsem se vzdálil, když jsem se potkal se svým léčitelem, který tehdy pro mě dost přesně pojmenoval to, že katolická církev zaměňuje „energii“ lásky za vinu. Možná je na tom něco pravdy. Zkusím ukázat dál v textu. A dlouho jsem si všímal, že v kostele nepotkávám moc lidi, kteří jsou šťastný, mají se dobře, vědí si rady s životem nebo oplývají zdravím. A tak jsem několik let zkoumal jiné přístupy – ne nijak do hloubky, ale potkal jsem meditace, lidi, co cvičí jógu, Nic méně jsem se po celkem dlouhé době vypravil na mši. Ne protože jsem musel, ale protože jsem chtěl. A tohle bude hodně subjektivní a trochu možná heretický čtení plná otázek.

Čím to bylo?
Říká se - řekni mi, co čteš a já Ti povím, kdo jsi. Možná, že opravdu nás to, co čteme utváří. Možná, že všechno, co vnímáme.
Čtu teď Fulghumovu knihu o rituálech. Jak moc jich v životě máme. Fulghum byl mimo jiné pastorem a jak jsem tu knihu četl a některé věci mi dotýkaly, tak se objevila i ta touha zajít si zítra na mši. Cítil jsem se jako bych se vracel kamsi domů. Jako marnotratný syn, který se vrací.

Jsem poslední roky hodně na cestách a vlastně dlouhodobě hledám nějakou kotvu, ukotvení.
Taky se jedná o dost starej a vybroušenej rituál, kde se toho schovává víc, než si jsme možná ochotni a schopni připustit. A zdá se, že katolický výklad je jen střípek celý skládačky.
Pravdou je, že to udává od života nějaký řád, navrací to k hodnotám a je to pramenem tradice, kterou v Evropě žijeme 2000 let. A ač se církev, podle toho, jak ji sleduju, vymezuje vůči jiným tradicím, tak na nich do jisté míry staví.

Koukal jsem nedávno na nějaké video Tomáše Hajzlera, kdy ukazuje, jak moc jsme ovlivnitelní tím, s kým se stýkáme a co děláme. Ukázal to na videu: čekárna u doktora, kdy všichni, co tam čekají, jsou komparzisti nějakého výzkumu. Kromě jedné ženy, která neví nic. Když se ozve zvukový signál, tak se všichni postavili. Stačily pouhé tři signály, aby si žena stoupala taky. Postupem času všichni komparzisti šli jakoby na prohlídku k doktorovi a odešli. Žena zůstává v čekárně sama. Zazní zvukový signál a…vstává. Za chvíli přichází další pacient, který nic neví. Opět stačí, aby žena tři krát vstala a muž se přidává. Za chvíli je znovu plná čekárna lidí, co vstávají a vůbec netuší proč. Takže se teď budu trochu ptát…

4 elementy
Spousta jiných spirituálních přístupů pracuje se symboly vody, ohně, země a větru. To mi proběhlo hlavou, když jsem vešel do kostela. Říkal jsem si, že to tady není. Když jsem si vodou dělal kříž, ptal jsem se sám sebe, jestli to náhodou není jinak. Za chvíli jsem viděl kněze, jak si připravuje oltář a zapaluje svíčky. Ty světěj na Velikonoce. Prostě posvátnej oheň. Stejně tak voda je svěcená. Posvátná. Vítr. Kde je tady vítr? Duch svatý, který vane, kam se mu zachce. A země? Země tady není. Chvíli jsem se rozhlížel, a pak mi padl zrak na obětní dary. Hostie a víno. To jsou přece plody země. Které jsou připraveny k oběti a proměně.

Jsem kverulant a rejpač a jsem si vědom, že mám nějaký svůj mindset, který se v mnoha případech mýlí, ale je můj a mám ho rád. O čem teď budu psát, tak bude pravděpodobně trochu heretický. Na mši se hodně mluví o trojjedinosti. Trinity. Svaté trojci. Možná tím, že jsem nasákl indiánskou spiritualitou – pravda hodně zprostředkovaně – tak mi tady chybí i modlitba a uznání Matky Země. Ve svým životě to vnímám tak, že o zemi se můžu opřít, dává mi stabilitu, jídlo, dá se na ní ledasco postavit, aby se člověk cítil bezpečně, nebo aby měl své místo pro různé věci. Odpočinku, práci, posvátné místo. Kdežto všechno nad zemí – velmi jednoduše řečeno, zas tak toho nevím, jen si tady uvažuju – mi dává svobodu pohybu, myšlení, fantazií atd. Jsme na hranici velmi fyzického světa, kde fungují fyzikální zákony a je dobré jim rozumět a světa duchovního, kde fungují jiné zákony. Někdo jim říká vesmírné.

Souvisí to opravdu spolu? Nebo církev čerpá fakt jinde? A proč, když to někde načnu, tak sklízím tolik protiargumentů? Je to jen potřeba se vymezit? A pokud ano, tak proč je tak silná?

Proměna
Vrcholem mše je Proměna. Nevím, jak se to jmenuje správně teologicky. V podstatě jde o vzpomínku na poslední večeři Ježíše, kdy bere chleba a proměňuje jej za své tělo a to samé dělá s vínem. Katolictví není nic pro vegetariány.
Představuji si, jak to tehdy asi vypadalo. Ježíš a jeho parta sedí u stolu. Je to významné jídlo. Sváteční. Všichni cítí, že to není jen tak ledajaký jídlo. Ježíš pronáší modlitbu, poděkování za jídlo. Ale dneska je tak trochu jiná. Láme chleba – dělí se o něj a říká: jezte, toto je moje tělo. Myslím, že to pořád byl dál chleba. My jen věříme, že se tam stala nějaká změna. Důležitá. To samé s vínem. Když popustím uzdu fanttazii, tak se mi zdá, že ta proměna je v tom, že z darů Matky Země se stávají Ježíšem a naopak. Je tedy opravdu ve všem a v každém? Je vše, co vzešlo z Matky Země posvátné? Podle mě ano.

Evangelium
A protože pracuji na představení, který se motá trochu kolem Jungiánů a archetypů a potkávám se s vypravěčem příběhů, tak jsem se dozvěděl něco o abstrakcích, které všechny příběhy nabízejí. Myslím, že mysl postmoderního člověka je hodně taková, že to, co vidím, tak to je. Zdá se mi, že Bible tohle moc nenabízí. Dokonce se mluví o tom, že mluví v podobenstvích. V metaforách. Metafora není přirovnání. Metafora ukazuje, že něco principálně funguje stejně jako něco jiného.

Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vzklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. Kdo má uši, slyš!“ Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ On odpověděl: „Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno – a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, a slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví: ‚Budete stále poslouchat, a neporozumíte, budete se ustavičně dívat, a nic neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavírají, takže očima nevidí, ušima neslyší, srdcem nechápou a neobrátí se, a já je neuzdravím.‘ Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o Božím království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty. Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku. Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek; a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný.“
Mt 13,1-23

Jen si to zkuste představit. Vytvářet si v hlavě obrázky a fantazie, jak to celé vypadalo. Přemýšlím nad tím, že se tady možná mluví o božím království tam někde vzdáleném. Ale podle mě spíš ne. Spíš je to opravdu uvnitř mě. Kdy jde o to, abych já ze svého srdce, sorry za patos, ale neumím to líp vyjádřit, vytvořil království, abych já v sobě našel boží entitu, byl proměněn jako ten chléb.

Tím, že se hrabu v mužských archetypech, kde je mimo jiné i král, tak vím, že pokud nemá v sobě dobře tuto energii zakotvenou a není odpovědný ještě něčemu, co je nad ním, dostává se do tzv. stínu. Podle Jungiánů je pasivním polem slaboch a aktivním tyran. Je tedy dobré starat se o svoje vnitřní, ale i vnější království a je dobré, když respektujeme, že jsme součástí něčeho většího a posvátného, než jsme my.

Symbol ukřižovaného Ježíše
Hodně dumám nad tím, co tímhle obrázkem v našich hlavách chce církve vyvolat za pocit? A proč? Když se koukám na sochu Buddhy, tak medituje, je v klidu a mám chuť se mít stejně jako on. Když vidím Ježíše, ze kterýho valí krev a oči mu mizí bolestí, tak to asi nechci.

Z hlediska iniciace je to pravděpodobně tak, že křižovaný Ježíš je těsně před proměnou. Prochází iniciačním rituálem, který je vždycky bolestivý a vždycky se dotýká smrti. Jde v něm o uvědomění smrti. Naše kultura jej neumí nabídnout, přestože celé křesťanství má ten příběh v DNA. Divné, že? Všechny primitivní národy jej mají. Kdy se z dětí stávají dospělý. Ježíš se proměnil také. Vstal z mrtvých podle písma – což musí být pravda, i když Evangelia vznikala až 200 let po jeho smrti. Přichází na zem v úplně jiné struktuře.

Kdežto socha Buddhy už je po iniciaci, po probuzení. Zná svoje silný stránky, ale i svoje démony a ty umí vzít za své, integrovat.

Tedy k úvodním otázkám. Nevyvolává to ve mně nic hezkého. Pocit dluhu a viny. S tím se těžko je. Možná proto potkávám v kostele takové lidi jako potkávám. Nebo tomu jen možná blbě rozumím a budu moc rád, když mi někdo ukáže, jak jinak tomu porozumět.

Je to má vina, má veliká vina
Vážně? Možná ano. Dlouho jsem se s tím srovnával. A nelíbilo se mi to. Taky to má být věta pokání. Pokud by to tak bylo, tak by to mělo ten nárok, že za svůj život neseme plnou odpovědnost. Tedy vyžaduje to, abychom žili absolutně vědomí život. To se mi líbí. To chci. Jen se mi zdá, že církev neukazuje jak na to. Nabízí jen svátost smíření, která s sebou může nést mnoho dobrého, a však pouze autorita kněze, může udělit nebo neudělit rozhřešení. Uf!

Nezasloužím si, abys ke mně přišel...
Tak tohle vůbec nedávám a těch věcí v rituálu mše je více. Každopádně, jak si myslím, že se o tom uvažuje a jak o tom uvažuji já. Jasně, jsou to jen domněnky. Přestože jsem studoval na teologické fakultě a nějaké předměty jsme měli, tak toho vím furt dost málo.
Myslím, že taková prohlášení mají vést člověka k pokoře a měl by si uvědomit jak je před Bohem malý.
Myslím, že takové věty prohlašovat není zdravé, pokud funguje psychosomatika, tak si myslím, že mohou fyzicky ublížit. A zároveň si myslím, že vztah mezi člověkem a bohem to moc neprohlubuje, naopak. Přestože následuje …ale stačí jen slovo a má duše bude uzdravena.
Pokud zůstanu v terminologii katolictví a prohlásím se za boží DÍTĚ, pak Bůh je OTEC. A myslím, že každé dítě si zaslouží, aby k němu otec přišel. Nebo je to jinak? Jak?

Vnitřní pocity
Takže jsem tam seděl a trochu se rozčiloval a vlastně mi vadilo, že neumím mít nadhled. Hodně jsem si musel připomínat, proč tam jsem. Měl jsem pocit jako když jsem unášen nějakou řekou a jsou úseky, který se mi fakt vůbec nelíbí. Tenhle pocit důvěrně znám z posledních let, kdy jsem na mše chodil ze setrvačnosti. Teď se mi povedlo sem tam být jakousi lítající rybou, která sem tam mohla být nějakou dobu nad hladinou a zahlídnout všechno, co je okolo. A to už bylo moc hezký a cenný. Díky těmto pocitům vlastně píšu celý tento panflet, abych si urovnal myšlenky, vyvolal nějakou diskuzi a postaral se o svoje emoce.

Fulghum ve své knize píše, že rituál má být pro člověka a ne naopak. Jak je to s katolickou mší? Nevím. Trochu se obávám, že to naopak.