Aby život mohl být sladší, aneb příběh z Homolky



Co mi vážně dobře jde, tak je odkládání nepříjemných věcí. Nedávno jsem takhle odkládal jeden vrozenej problémeček tak dlouho, až jsem se octl na kardiochirurgickém oddělení na Homolce.

„Dneska budete spát na jedničce.“ Oznámila mi příjemným hlasem sestra a jala se mi pomoc se zavazadlem. Stačil jsem ještě zasáhnout rychlostí mladého junáka a svůj batoh jsem si na pokoj odnesl pěkně sám. „Cccsss. Bude mi sahat na věci…To tak!“ Projelo mi hlavou.

Zaklaply za mnou dveře a oči zahlídly moje nový světle zelené království, kde jsem měl strávit jednu noc z mnoha dalších tady na tom oddělení. Tři postele s tím ovládáním na záda i na nohy. Na jedné jsem měl pohozenej batoh a sako, druhá byla prázdná, precizně ustlaná a na třetí nebylo vidět, protože tam byl závěs, tak jak to známe z Nemocnice Chicago Hope. Noční stolek. Telka. Tady se to čekání na operaci bude dát dát. Jsem v poho. 

Nebyl jsem v poho. Měl jsem strach. A byl jsem si nejistej. Protože zítra ráno, kámo, mě uspěj a odvezou na sál a pět nebo šest hodin, to podle toho, jak to půjde, mi budou pilkou rozřezávat hrudník, vyvádět z těla krevní oběh, a ještě spousta dalších věcí. Plíce na několik desítek minut splasknou a srdce nebude bít. Já si pojedu na drogách a mezitím tam doktor foukne novou chlopeň dovezenou z USA, vyrobenou z prasete. Zadrátovat, zašít. Hotovo. Další.

Závěs se hnul, vrzla postel a přede mnou se objevil chlap. Vysokej, trochu snědší padesátník, brejličky na nose, v erárním pyžamu a s nepřehlídnutelnou náplastí na hrudníku. Napřáhl ruku: „Hello, I am Sudam from Jemen.“ Promluvil pomalým, klidným a hlubokým hlasem. Jako když posloucháš vedenou meditaci nebo tě chce někdo zhypnotizovat. Mluvil výborně anglicky, já jsem mu výborně nerozuměl a byl trochu v panice, protože wi-fi nesvištěla a data jsem prodrbal už dávno. Ani Česko-anglickej slovník jsem mezi pyžamama a pyžamama nabalenej neměl. Moc jsme si toho neřekli. Ale pověděl mi tři zásadní věci. „Doktoři jsou tady excelentní, nemusíš se bát.“ Pak mi říkal takovou tu větu, kterou jsem někde četl nebo slyšel asi milionkrát, ale od něj zněla nějak víc opravdově a byla důležitá. „Pořád mysli pozitivně. Ať se bude dít cokoliv. Věř, že to dobře dopadne.“ Seděl na židli, koukal z okna a mnul si prsty o prsty a dělal jakoby k ním voněl. „Život občas musí bejt trochu hořkej, aby pak mohl být o to sladší.“

Sudam ráno ještě spal, když jsem sledoval světla chodeb Homolky směr sál. Povídal jsem si s anesteziologem v roušce a v tý legrační čepici. Ještě mě něčím rozesmál. A potom o sobě vím až plný hadiček, trubiček, jehel, bolesti, malátnosti. Bylo to dost nepříjemný. Jasnej signál, že nejsem v nebi, ale stále na zemi. Uf. Carpe Diem.

Dalších sedm dní se mi díky skvělý péči všech na Homolce, rodiny a přátel dařilo lépe a lépe.  A lidský tělo je zázračný. Jak rychle se umí uzdravovat je pro mě neuvěřitelný. Hodně jsem myslel na Sudamovi věty a myslím na ně furt. Vlastně mě mrzelo, že jsem mu nemohl poděkovat za klid, který mi na jeden z nejtěžších týdnu v mém životě věnoval.

Z Homolky jsem sbalil svůj sak pak a byl jsem rád, že mi ho sestra nese k sanitě. A šupky dupky do: Na srdce jsou Poděbrady. Lázeňský pobyt začíná tak, že člověk leží asi den v tzv. centru časného přijetí. Oni tomu tam říkají JIP. To mi přijde trochu jako silnej výraz. Ale budiž. Když to hezky jde, tak na tomhle pokoji člověk leží den. Mně to hezky šlo, a tak jsem tam ležel dny dva. Asi karma nebo co. Druhý den večer přišel na vizitu doktor. Mluvil lámanou češtinou. Zeptal jsem se odkud je. Prý z Jemenu. „Pane doktore, první den na Homolce jsem potkal jednoho chlapíka z Vaší země.“ Doktor Sudama zná a vyřídí mu moje, a já to můžu říkat, srdečný pozdravy a poděkování.

Všechno se to stalo.


P.S.: Přikládám báseň.

Když jste mě v noci po posledním
Vystoupení vyhazovali doma
Zeptal ses Co já bych ti s sebou dal
A kvapně jsi začal odmotávat
Růženec ze zrcátka
To je od starýho cigána
Z východní osady
Přivezl si ho z Jeruzaléma
A já zase ze Slovenska

Kříž vytvořen rozpětím rukou
Jako když tě chci obejmout
A novou jizvou na hrudi
A čtyřmi otvory pro dreny
Který ze mě ještě nějakou dobu
Koukali jako špatně utajovaná
Tělesná vada
Každý dren nesl jedno písmeno
I
N
R
I
Setkal jsem se smrtí a s bolestí
Jak Abu Když se snažil lézt
Po stěnách chýše před
Mravenci při iniciačním rituálu
Ráno byl pokousán
Později proskočil ohněm
A stal se dospělým mužem

Do nekonečna jsem si opakoval
Mé tělo je krásné
Mé tělo je zdravé
Mé tělo se rychle a dobře hojí
Mé tělo je součástí života
Mé tělo je život

Už se těším Až tě obejmu

16/9/2017




Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Zavěšený kafe

Jak funguje aplikovaná improvizace